V roce 1886 se v knize dějin moderní dopravy začala psát nová kapitola - doprava individuální. Staletá touha lidstva se pro současníky téměř nepozorovaně zhmotnila ve velkovévodství Bádenském. Na světlo světa vyjely předchůdci dnešních automobilů téměř současně. Motorový kočár, Gottlieba Daimlera a patentovaný motorový vůz Karla Benze.
Snad žádný jiný vynález nezměnil život lidské společnosti tak jako nový zdroj hnací síly. Zpráva o něm vzbudila úžas, ale také skepsi. Parní stroj, který vynalezl okolo roku 1765 Angličan James Watt, se stal na více než sto let univerzálním motorem, jehož použití umožnilo prudký industriální rozvoj. Lokomotiva poháněná parním strojem způsobila po roce 1830 revoluci v dopravě a zapřažena na kolejích přepravovala osoby i náklad v ohromném počtu a množství zeměmi a kontinenty. V roce 1860 hřměly již vlaky krajinou rychlostí 100 kilometrů za hodinu. Železnici však chyběl až do roku 1886 rozumný protějšek na silnicích. Tam sále vládl koňský potah. Myšlenka vozu bez koní se stále znovu objevovala ve formě pokusů o účelné využití parního stroje k pohonu silničního vozidel.
První známý parní vůz byl „Fardier" (vůz pro těžké náklady) Roberta Cugnota z roku 1769: jedním slovem obluda. V roce 1801, po uvolnění Wattova patentu, postavil parní kočár aglický inženýr Richard Trewithick. Třetím v pořadí byl mechanik pražské Polytechniky Josef Božek, který svůj parní vůz předvedl publiku v roce 1815. Francouze Onésiphore Pecquer zdokonalil v roce 1828 jízdní vlastnosti podobných vozidel svým vynálezem diferenciálu. Parních vozů vznikalo stále víc, především v Anglii a Francii. Okolo roku 1880 existovalo několik parou poháněných „aut" způsobilých k jízdě po silnici. Tato vozidla, nazývaná „lokomobily", dosahovala dokonce dosti vysokých rychlostí. Byla nicméně neohrabaná, obtížně řiditelná a musela s sebou vézt značné množství uhlí a vody. Pokud si pyšný majitel nechtěl umazat ruce, musel špinavou práci vykonávat topič a šofér v jedné osobě. Konaly se rovněž pokusy s plynovými motory.
Švýcar Isac de Rivas použil jako první stacionární plynový motor s elektrickým zapalováním. V roce 1813 ho namontoval na podvozek a podnikl zkušební jízdu v okolí Vevey u Ženevského jezera. Výsledek představoval zklamání. Bylo prakticky nemožné vézt s sebou dostatečné množství plynu. Vídeňský profesor Siegfried Marcus použil roku 1865 pro pohon vozu stacionární motor na kapalné palivo a vykonal s ním zkušební jízdu v délce 200 metrů. V roce 1888 zkonstruoval další vozidlo se čtyřtaktním motorem. Na základě chybného datování (1877) bývalo označováno jako první automobil. Nikolaus August Otto vystavoval na pařížské světové výstavě v roce 1867 atmosférický plynový motor, který získal ocenění jako „výkonný a úsporný". Ale jeho výkonové možnosti byly omezené. Varianta o třech koňských silách byla vysoká čtyři metry. Motor o výkonu 10 k vážil 4 tuny.
Otto se snažil najít lepší konstrukční řešení. V květnu 1878 sestrojil čtyřtaktní motor s kompresí. Konečně se zrodil čtyřtaktní princip, díky němuž mohly být plynové motory malé a výkonné - vzhledem k použití plynného paliva mohly však stále pracovat pouze jako stacionární.
Zůstalo vyhrazeno tvrdošíjným vizionářům, vynálezcům a vytrvalým konstruktérům Gottliebu Daimlerovi a Karlu Benzovi nalézt konečně cestu z labyrintu snů, nadějí a představ. Cestu, která měla v budoucnosti umožnit individuální dopravu. Gottlieb Daimler stál v roce 1883 společně se svým spolupracovníkem a přítelem Wilhelmem Maybachem v zahradním domku v Cannstattu u Stuttgartu u zrodu prvního lehkého rychloběžného benzinového motoru. V epochálním prvním kroku nechali oba uskutečnit prastarou vizi: univerzální čtyřtaktní motor (přih